Don Vítor si hraje a jiné básně

Podobně jako ve Velké biskupovské noci jsou to verše převážně milostné, smyslné, dávající -ochutnat tajemný vnitřní pohyb-, tentokrát v nich ale žena leží spíš už jen -se svým pomíjivým tělem-; zatímco ten v dálce -vyvolává fotky-, ona zapisuje. Historii svého těla, které bylo hněteno a jitřeno, rozdíráno i laskáno, píše dějiny svého břicha, -připravená vydat ti (jeho) tajemství-. Její -muž, Viking, don Vítor-, kouřící, nahý, zahalený do záclony, je totiž - sochař. Sochař, který zároveň s hlínou ve svém suterénním ateliéru formuje a proměňuje její tělo, jež se vposledku -pokryje stržemi a propastmi-. Tereza jako by najednou chtěla být ve svých textech i v životě hravá stejně jako on… Těžko se však ubránit dojmu, že namísto plnokrevně zachycených bezstarostných časů trčí z té -hostiny rozkoše a lásky- úzké kosti -vykuchaného rybího těla-. Během hry se přízračně -kyčlemi (kostry) prodere bílá labuť-.