Hvězdy to řeknou

Waltariho v pořadí třetí detektivní próza je dokladem toho, že literární postavy, jsou-li dobře napsány, s časem nestárnou a že mají svým čtenářům co říci i po mnoha letech. Ačkoliv první dva příběhy s komisařem Palmuem a jeho sympatickým pomocníkem (Kdo zavraždil paní Skrofovou? a Omyl komisaře Palmua) vyšly ve Finsku již na přelomu třicátých a čtyřicátých let 20. století, svou další detektivku, nazvanou Hvězdy to řeknou, publikoval Mika Waltari roku 1962. A stejně jako romány předcházející si také ona získala oblibu nejen mezi příznivci a obdivovateli autorovými, ale též mezi skalními fanoušky kriminálního žánru. Svým brilantním stylem a schopností vykreslit charakter postav i prostředí, svým chápavým přístupem k člověku i smyslem pro sociální realitu, svým obecně lidským vyzněním… tím vším se Mika Waltari zařadil mezi nemnoho světových spisovatelů, jimž se z detektivky podařilo udělat vysokou literaturu. Jednoho sychravého zářijového rána nalezne slečna Kaino Pelkonenová při procházce se psem na Hvězdářském vršku mrtvolu muže. Zpočátku vše nasvědčuje tomu, že se stařík, jehož tvář je zahalena kabátem, opil a zemřel na následky podchlazení. Ale po bližším ohledání místa činu se ukáže, že vysvětlení nebude zas až tak jednoduché…