Monology k živým i mrtvým

Názvy jednotlivých Monologů jsou ukončeny otazníkem. A ptá se muž moudrý, který si však podržel mladé srdce a dětské oči. Jeho monologisté často mluví vyčítavě, ve vzteku, ba i výsměšně – ale vždy s naléhavou touhou, aby se jejich samomluva změnila v dialog. A ten přece může vzniknout i tam, kde druhý „jen“ naslouchá – nebo čte. Tedy rovněž mezi spisovatelem a čtenářem; toho přimějí k zamyšlení či úšklebku, jenž ale vzápětí roztaje v úsměv. Ano, protože nakonec jsou jednotlivé kapitoly spíš laskavé a komické. Vždyť i krvavému dvacátému století, které autorovi, jak přiznává, „uvázlo v krku jako rybí kost“, všemu tomu střídání režimů, zbožňování a následnému zatracování, se musíme smát – abychom to všechno přežili. Avšak pozor: Miloň Čepelka se směje, ale neposmívá. Nechybí mu respekt tváří v tvář něčemu vyššímu. Sám ostatně říká: „K záhadám a tajemnostem jsem vstřícný a dívám se na ně s pokorou. Možná, že právě to byl cíl, který jsi pro mě vytýčil, a v tom případě můžeme být oba spokojeni. Já jsem. Namouduši.“ Tato kniha, kterou si musíte přečíst už proto, že je zhola nemožné shrnout její půvaby a obsahové roviny do několika řádek, vychází při příležitosti autorova životního jubilea.