Ale snad i pro toto jsme žili, ne?

Kniha přináší osobní korespondenci Milana Petruska a Martina Bútory, dvou známých sociologů, z doby jejich akademického vyhnanství. Intelektuální reflexi zakořeněnou v hlubokém přátelství obohacují dopisy jejich manželek, socioložek Aleny Miltové a Zory Bútorové. „Jak číst tuto korespondenci v novém tisíciletí?“ ptá se v doslovu o dvě generace mladší sociolog Miroslav Paulíček a nabízí několik možností čtení. Možnost číst tyto dopisy jako výpovědi o části československého intelektuálního prostředí a sociologického zvláště; možnost číst je jako postmoderní román, který je tvořen fragmenty, jejichž zamlčený kontext je průběžně vykládán v poznámkovém aparátu, jako román, v němž se střídají dva jazyky, čeština a slovenština, a čtyři vypravěči, kde se střídá esejistika s věcným popisem, cestopisnými črtami, minirecenzemi či poezií, jakož i ukázkami z dobového tisku nebo fotografiemi; a konečně možnost číst tuto korespondenci jako vyprávění o lásce k myšlení, k vědě a především o lásce k sociologii. „…děkuju, že jste mě zanechali té sociologii, co by si beze mě počala, děvka proklatá – a co já bez ní?“ (Miloslav Petrusek, 1. 12. 1986)