Fokalizace

Hrabal nepředkládá pouze v humanitní historiografii obvyklý výklad -již ten a ten... a onen naopak...-. Z jednotlivých zmiňovaných či parafrázovaných pojetí fokalizace i z jejich vzájemné komparace vždy něco vyplývá. Studie je v tomto ohledu dostatečně analytická a pootevřená teoretizujícímu abstrahování, ale i domýšlení směrem k interpretační praxi. Nečteme výčet, ale příběh hledání jednoho políčka naratologické mozaiky. Tento rys činí ze čtení studie nikoli nudný, evidující výkon, ale kreativní a inspirativní pochod myšlenek a podnětů. Scelující výklad o vývoji prvních vymezování fokalizace přechází v analytickou analýzu komplexních pojetí (Genette, Balová ad.), aby nakonec směřoval k návrhům vlastního řešení. Hrabalem navrhovaný koncept fokalizace je domyšlen a formulován uvážlivě, střídmě a analyticky i pojmově přesně. Na celém návrhu je patrné, že autor má s texty vyprávění dlouholetou interpretační zkušenost, která jej vede k rozhodnutí vyvarovat se ambiciízních řešení, jež by zahrnovala co nejširší využitelnost pojmu fokalizace, ale která by byla samoúčelná z hlediska čtení a rozumění. Práce tedy hlavně v závěrečných pasážích přináší -objev-, něco, co z promýšlení a psaní vyplývá a co tu z hlediska využitelnosti před jejím napsáním ještě nebylo.