Zpověď Maxe Tivoliho

Každý z nás je něčí životní láska, těmi slovy otevírá Max Tivoli svou zpověď, a dodává: to jsem chtěl zaznamenat pro případ, že budu odhalen a nebudu schopen všechno dopsat… Max je zrůda, ne nepodobná postavičkám skřetů z pohádek. Narodil se v těle starého muže a vyvíjí se obráceně - zatímco jeho duch postupně stárne, jeho tělo mládne. Ve třech částech románu se potřikráte setkáme s jeho osudovou láskou Alicí: poprvé, když se jí -starý- Max jako dívce dvoří a je odmítnut; podruhé, když spolu žijí v manželství a Max svou identitu pečlivě skrývá; potřetí, když se souhrou náhod stává jejím adoptivním synem. Příběh zní na první pohled poněkud fantaskně, ale ve chvíli, kdy přistoupíme na autorovu hru, jsme vtaženi do fascinujícího vyprávění, které přináší řadu nečekaných situací a zvratů. Recenzenti v souvislosti s dílem zmiňují Nabokovovu Lolitu, ovšem s tím, že hrdina musí nejprve omládnout, aby se mohl ucházet o dívku svého srdce. Román záměrně nabourává naši vžitou představu o běhu času a díky autorovým filozofujícím úvahám máme možnost nahlédnout jeho očima na běžné věci ze zcela jiného úhlu. Kniha přibližuje společenskou atmosféru San Franciska konce 19. a prvních desetiletí 20. století se suverenitou, která - podobně jako samotný životní příběh Maxe Tivoliho - ohromí už po prvních stránkách.