Pohádkář Zdeněk Troška

Sluníčko, pohodář, bavič, milovník života, lidí, české krajiny a dobrého jídla, ale také dokonalý profesionál, který na place nikdy nekřičí, neškrtí herečky a netýrá komparz, ale nemilosrdně vyhodí každého, kdo si neplní své úkoly. Jedněmi je milován, druhými zatracován (nutno podotknout, že těch prvních je nesrovnatelně více). Nejkontroverznější, nejkonzervativnější a nejveselejší český režisér, který si vzal do vínku pokračovat v té nejlepší tradici české filmové pohádky (není divu, když ho řemeslu učil nestor českého filmu pro děti Bořivoj Zeman) a české lidové komedie. To se mu nepochybně podařilo, protože jeho trilogie z prostředí jihočeské vesnice Slunce, seno… se stala ve své době bestsellerem a dnes je kultovní sérií, jejíž popularita neklesá ani po víc jak dvaceti letech. Jeho pohádky Princezna ze mlejna I a II a Z pekla štěstí I a II trhaly návštěvnické rekordy, které jim v době jejich uvedení na plátna kin mohla závidět většina českých i zahraničních filmů (předčily třeba Pána prstenů nebo Šestý smysl…). A jeho další trilogie, lidová komedie Kameňák postavená na jednoduchém, ale geniálním nápadu – anekdotách, nemá dosud v návštěvnosti v kinech a ve sledovanosti na televizní obrazovce obdoby. A to je základní Troškův problém – popularita jeho snímků podle kritiků neodpovídá jejich kvalitě. Nemyslí tím ani tak jeho pohádky, protože tvorba pro děti se u nás těší pramalému zájmu jak kritiků, tak zejména producentů z řad filmových studií i televizí státních či soukromých, ale hlavně jeho Kameňáky, které prý urážejí dobrý vkus. Jeden z nejpopulárnějších a nejúspěšnějších českých režisérů si z toho však nic nedělá, protože jediným měřítkem kvality jeho snímků jsou pro něj diváci a jejich zájem. Ostatně pohádce O princezně Jasněnce a létajícím ševci se dostalo i uznání kritiků. Zdeněk Troška navíc „neumí“ jen pohádky a skvělé komedie, ale dokáže skvěle režírovat i operu. Není mu cizí ani muzikál. Hamlet podle Janka Ledeckého, kterého Troška režíroval, patří k nejúspěšnějším. Kniha zkušené publicistky nabízí ucelený a vyvážený pohled na dosavadní tvorbu „nejlidovějšího českého režiséra“. Není zatížena ani předpojatostí kritiků ani přílišným obdivem diváků.