Kačky a žvýkačky

U rybníka žily kačky a myslely na žvýkačky. Děti z města, když sem přišly, tak žvýkaly jako sysli. „Ryby raky, ryby raky! Táto, chceme žvýkat taky!“ „U všech žab a u všech kaprů, co to po mně chcete ksakru! Kdo chce žvýkat, musí mít zuby! Šup, otevřte kachní huby! Ať se koukám, jak se koukám, zuby ty tam nevykoukám! A už ticho! Žádné řeči! Kačky žvýkat nesmí přeci! Zalepily by si zobák! Nic nebude! To tak, to tak!“ Kačky mlčí, uražené, to je pořád, že ne, že ne! Každé z dětí u rybníka hubou mele, krásně žvýká! „Pojďme kačky,“ řekne jedna, „žvýkaček je plná bedna, v krámě ve vsi u zastávky, skočíme tam, hned jsme zpátky.“ „Prosím tě, ty naše káčo, Kdopak ti je dá zadáčo? Za žvýkačky klopíš kačky i ve stánku u zatáčky.“ „Půjčíme si od vodníka,“ zase jiná z kaček říká, „rybářům za tvrdé kačky věší ryby prý na háčky, když mají soutěž v chytání.“ „Zeptej se. Nic ti nebrání, šel zrovna hnojit rákosí.“ „Já ho jdu pěkně poprosit.“ Vodník půjčil. Bez úroků. Hned plácání kaččích kroků se ozve v krámě pod pultem: „Žvýkačky, prosím, nakulte!“ Žvýkačky pak ve chvíli zobáčky jim slepily. „U všech žab a u všech kaprů, neříkal jsem vám to ksakru!“ Táta kleje, máma klečí, jejich děti hlady brečí. „Snad nám umřou! Ryby raky!“ Kačky smutně klopí zraky. Otevřely své zobáčky až za tři dny naše kačky a už nikdy ty darebačky neměly chuť na žvýkačky.